logo vcr
logos

Bangladéš

Tomáš Poláček

Je jaro roku 2019 a já už zase blázním – jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsem se rozhodl přeběhnout Bangladéš z jihu na sever. Není to nic moc, vstávat každé ráno za svítání a zase nazout špinavé kecky, ale zvykl jsem si. Naučil jsem se těšit z toho, jak to prvních deset kilometrů jde, nic mě nebolí, co šest minut, to další kilometr. Když už to je nuda, začnu se těšit na snídani – na desítce zastavím v jednom ze spousty krámků v jakékoli vesnici, a dám si čaj s kondenzovaným mlékem, teplou chlebovou placku, a hustou čočkovou polévku s chilli. Ta je v malé misce, porce stojí necelé dvě koruny. Obvykle těch misek sním hned pět, velkoryse nechám dýško, a pak už se mi sice běží hůř, ale kolem osmé vrhá slunce na Bangladéš nejkrásnější světlo.

Mezi rýžovými poli se lesknou rybníky, ze kterých vytahují rybáři sítě jako obří pavučiny, kdosi v dálce hraje na flétnu, v muslimské škole čte stovka hlasů korán, každý jinak rychle, zní to, jako bych běžel vedle úlu. Staré babky napichují kravský trus na klacky, aby bylo čím zatopit a pětiletí kluci honí klackem po polňačce pneumatiku, nebo roztáčejí káču – trochu jak z Ladova obrázku…

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík