logo vcr
logos

Letadlem jinak

Klára Chmelařová | 1.1.2020
Letadlem jinak

Na podzim 2016 jsme s kamarádem chtěli podniknout cestu do kanadské Viktorie. Bydleli jsme tehdy kousek od Vancouveru v městečku Abbotsford. Přestože byl malinký, měl vlastní letiště. Tak jsem našla spoj, koupila letenky a o víc se nezajímala. Tedy do chvíle, než jsme měli 5 minut před odletem a náš let neměl ani nahlášené místo pro odbavení. S telefonem u ucha jsem pobíhala z jednoho konce haly na druhou, zatímco kamarád dřímal u krosen. ,,Nebojte, volali nám na centrálu a mají menší zpoždění, ale jsou na cestě," ujišťovala mě operátorka. U kelímku vodového kafe jsem pošilhávala po odletové tabuli ještě další půl hodinu. Přesně ve chvíli, když už jsme přemýšleli, že pojedeme domů, se z terminálu vynořili dva chlápci. Za lehkého poklusu směrem k nám si na sebe hodili reflexní vesty se znakem naší aerolinky. ,,Promiňte byl silný vítr." Během minuty jsme byli u letadla a já hleděla jak puk. Mělo 6 sedadel, z toho 2 byla pro piloty a já s kamarádem jsme byli jediný pasažéři. Zatím, co jsme si vybírali místa s nejlepším výhledem a vzpamatovávali se z šoku, piloti srovnávali zabudovanou GPS s vybledlou papírovou mapou. Zachroptilo rádio, náš mini tryskáč taky zachroptil a najednou klouzal nad rozbouřeným Pacifikem. Strčila jsem hlavu mezi piloty a z předního skla koukala na nespoutanou vodní plochu. Lesnatý břeh Vancouver Islandu byl poslední západní pevninou. Za ním se už jen mísil kobaltový oceán s oblohou. Protivítr mlátil do čelních oken a já si říkala, že takhle nějak musí vypadat svoboda. Fotku s oběma piloty mi pořídil kamarád po přistání na YYJ.

sdílet PŘÍSPĚVEK NA PROFILU SOUTĚŽE

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík