logo vcr
logos

Malý krok ke svobodě

Vojtěch Parkan | 10.1.2020
Malý krok ke svobodě

Můj příběh je jedním z těch mnoha dobrodružných příběhů, které se zapsaly do dějin. Možná ne tak svou významností, šíleným nápadem, či překonání několika světových rekordů, jedná se o příběh prostého studenta z Jihlavy. Vždy jsem musel něčím vynikat, být v něčem osobitý a už jsem měl po krk dovolené v Chorvatsku s rodiči, ubíjející brigády a prostě toho všeho. Řekl jsem si, že už ne. Hledal jsem jazykové kurzy, pobyty v zahraničí – prostě cokoliv, jen abych už byl pryč. Když jsem sdělil nápad kamarádům: „Nechcete jet se mnou, zažijeme úžasný léto.“ Prvně se mi vysmáli a řekli: „Co ti hrabe? Vždyť je ti 17, v tomhle věku se stejně nikam nedostaneš, tak neblbni a najdi si brigádu tady za pásem.“ Asi si dovedete představit, jak mě to zlomilo. Byl jsem naštvaný, zlomený a plný pochyb, že jsem selhal. Vzpomněl jsem si na slova jednoho cestovatele: „Když to vzdáš teď, tak budeš do konce života chodit se svěšenou hlavou.“ Já se nevzdal, byl jsem na 100% rozhodnutý, že to zvládnu a že pro to udělám maximum. Po měsíci to přišlo, našel jsem první příležitost, byl jsem štastnej jako malej kluk. Byl to dobrovolnický pobyt v zahraničí pro studenty do 18 let, ani minutu jsem neváhal. Během několika týdnů jsem měl vše vyřízené, rodiče se sice zprvu moc netvářili, ale chápali mojí touhu se osamostatnit, řekli: „Jsi mladý, tak si za tím běž, my takovou možnost nikdy neměli.“ Po pár týdnech nastala dobrá shoda náhod, do školy přišel telefon od paní z organizace ohledně detailů cesty, vše jsme ještě v hodině vyřešili. O přestávce se mě tentýž spolužák zeptal, kdo že mi to volal a co potřeboval, já mu s klidem odpověděl: „Víš, jak ses mi smál, že mě nikam nevezmou, tak za měsíc odlétám do Španělska a poté na další work-kemp do Finska.“ Jeho výraz nejde slovy popsat, byla to směsice zděšení a čirého obdivu. O měsíc později jsem skutečně odlétal, byl jsem před odletem tak nervózní, že jsem na záchodech málem netrefil pisoár, a výraz pána vedle, který se bál o své velmi drahé lakýrky, mě utvrdil v tom, že bude lepší jít do kabinky (moje první velká cesta a nervozita byla na místě). Během work-kempu jsem potkal partu opravdu skvělých lidí, jeden z nich byl Alex a je z Polska. Tady jsem až pochopil, proč, máme k Polákům a Slovákům tak blízko, po pár dnech jsme se mohli nazývat „braťia“. Práce byla tvrdá, ale nejel jsem tam přece na prázdniny. Po skončení work-kempu jsem se rozhodl ještě zůstat (tedy… aerolinky se rozhodly). V malém obchůdku jsem si koupil asi to nejbarevnější ovoce, co jsem kdy viděl, a když jsem vyšel z obchodu, tak jsem se podle barvy opravdu obával, zda mi nedali jako bonus k nákupu hada. Pak už jsem si jen sedl do přístavu a pozoroval vplouvající lodě, relaxoval a jedl své cizokrajné ovoce. Tady jsem pochopil jednu věc, že být dobrodruhem je jedna věc, ale opustit zónu svého komfortu a udělat první krok ke svobodě je věc druhá. Ten pocit svobody je jako euforie všech smyslů, chutí, zkrátka a dobře si připadáte jako neporazitelný Herkules. Udělat ten první krok bylo jako zdolat svůj vlastní Everest. Ale to ty, co jsi strávil léto za pásem ve fabrice nikdy nepochopíš.

sdílet

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík