logo vcr
logos

Roadtrip po Maroku – Kapitola 2: Alláh je velký a Maroko taky

Barbora Turazová | 10.1.2020
Roadtrip po Maroku – Kapitola 2: Alláh je velký a Maroko taky

To se zase ten pán nahoře na obláčku jednou pěkně zasmál, když si přečetl moje chytroprdský zápisky z prvních dvou dní v Maroku. Říkal: „Jo tak ty znáš Maroko? Já ti ukážu Maroko, se budeš divit.“ A taky že jo. Třetí den si půjčujeme auto a plni nadšení a očekávání vyrážíme vstříc dobrodružství. A že to bude fakt dobrodružství se ukázalo už cestou do půjčovny. Vezl nás totiž taxikář, kterej zničehonic zastavil, sundal si triko a omotal jim lampu s nápisem TAXI na střeše. To prej aby ho nezbili taxikáři v jiný čtvrti, kam prej nesmí. Takhle jednoduchý to je.

Je to dobrý, dali nám Fiata pětistovku. Ital je nadšenej, já taky. Od teď nebudeme jenom ohrožováni, ale i život ohrožující. Že se Ital cejtí jako voda ve vodě, je poznat hned vzápětí. Šlape na plyn a brzdu jako zběsilej, řve z otevřenýho okýnka svým rodným jazykem něco o kokotech a troubí. Vyloženě pookřál. Já taky. Zapínám si pás a sundavám nohy z palubky. To bude jízda, pomyslím si, ale nemám moc čas přemejšlet, protože Niki Lauda vedle mě se neustále ptá, jestli jedeme dobře. Copak já vím? Jsme v Africe! Vždyť já netrefím ani z Ípáku k Vltavě, a to je pořád rovně! Google mapy v týhle zemi samozřejmě stávkujou. To v praxi znamená, že mobil otáčím kolem dokola, občas vystoupím z auta, položím si ho na zem, abych se zorientovala a jede se dál. Po deseti minutách Ital situaci komentuje slovy, že to bude zázrak, když nikoho nezabijeme. To mě fakt uklidnilo v zemi, kde ctěj pravidlo oko za oko, zub za zub.

No a od tý doby bylo jasný, že Marakéš je taková Afrika pro turisty a ta pravá Afrika, řízlá tak trochu západním Blízkým východem, na vás číhá jenom o pár zatáček dál. Najednou kolem nás všechno lítá, co peří, kola nebo nohy má. Případně kombinace výše zmíněného. Náš rodinný vůz nižší střední třídy předjíždí třeba motorka předělaná na auto; osel s povozem; auto, jehož řidič nesedí vevnitř, ale tlačí ho zvenku, jako kdyby ten vynález byl původně vymyšlenej takhle; velbloud; pán na mopedu s větrákem přilepeným izolepou; paní na mopedu v hidžábu; stádo koz; dodávka, co víc než cokoli jinýho připomíná Flinstonemobil; osobní auto čítající 12 pasažérů a 12 metrovej náklad a tak dále. Člověk jenom čeká, kdy kolem něj proletí Aladin na létajícím koberci.

Když nad soutěskou někde uprostřed Atlasu v zatáčce předjíždíme předjíždějící dodávku, zatímco naproti se řítí autobus, píšu našim, že je mám ráda. Pokaždý, když překonáme takovou překážku, Ital vypukne v ďábelský smích. Asi budu muset doma schovat GTAčko. Tohle se opakuje ještě několikrát, proto se rozhodnu zakročit a zavést bezpečnostní opatření – namontuju na palubku GoPro. Nikoli abych měla důkazy pro místní policii o dopravních přestupcích, kterých se na nás dopustili ostatní řidiči, ale abych Itoše v případě nezodpovědného řízení naprášila rodičům – těm jeho i těm mejm. Pak trochu zkrotne. Na druhou stranu nemůžu moc vysírat, pač by mě taky mohl vysadit někde mezi dalším stádem koz a oázou neznáma. Chci se uklidnit hudbou, leč nefunguje nám ani Spotify, a tak naladíme pouze marocké tradiční lidové písně. Radši teda polykám neurol, abych si užila to pravé kouzlo orientu.

Krajina se mění co patnáct minut. Je to fakt krása. Červený hory, zelený hory, šedivý hory. Všude hory. Pak ještě pole, poušť, pole a poušť. Jediný, co se nemění, je stav vozovky. Všude sice stojej cedule „Musíme to opravit‚“ nebo tak něco, ale nápadně to připomíná situaci na 130. kilometru D1. Nikde nikdo a prašná cesta spíš než jednu z hlavních marockejch tepen evokuje silnici třetí třídy mezi Jimlínem a Postoloprty střídající se s neveřejnou údržbovou polňačkou JZD Doloplazy.

Jak hor přibejvá, lidí ubejvá. Pěkně to dokresluje následující příklad. Když jedete po Evropě a zastavíte někde kvůli výhledu nebo fotce, stane se vám, že stojíte ve frontě s Asiatama. Když v Maroku zastavíte kvůli výhledu nebo fotce, vyrušíte lokála, kterej se šel zrovna vykadit. #realafrika

Asi čtyři hodiny za Marakéšem se uprostřed ničeho zjevuje prodavač koberců. Usoudila jsem, že místo, kde musí projet auto jenom v úterý a v dubnu, bude to pravý pro nějakej ten byznys. Kolik, ptám se? Tři sta, povídá prodavač a kupodivu požaduje evropskou měnu. (Ale co já vím, třeba maj na Atlasu směnárny). Ničeho se nezaleknu a již edukovaná učiním nabídku, která se neodmítá – dám ti třicet. Mouřenín se zachechá a se salam báj báj nás vypoklonkuje pryč. Byla jsem si jistá, že nás doběhne, až si uvědomí, že mu uniká vidina jedinýho zisku na měsíce, ale on ne. Chechtal se až se za propadlý břicho popadal a klidně nás nechal odjet. No a to byl poslední člověk, kterýho jsme na dlouhou dobu potkali.

O dalších 5 hodin a 3 lidi později dorazíme do cílové destinace. Jediný co chci, je jídlo, pivo a záchod. Z objektu vyleze pán v noční košili (tradiční muslimský oděv) a začne šprechtit v jazyce, kterýmu nerozumím. Ne že bych rozuměla arabštině, ale tomuhle nerozumím tak nějak víc. Jak se později dozvídáme z průvodce, v místě, kde se vyskytujeme, se mluví pouze berbersky. Naštěstí stačí říct univerzální heslo tažín a košiláč odcupitá do kuchyně. Šestej tažín ve třech dnech, tomu říkám úspěch. Co bych ale chtěla. Že pivo nebude, bylo jasný taky hned. Místní na Ramadánu stále trvaj a poslední večerku jsme potkali v Marakéši. (I ta měla pouze nealkoholický pivo a byla zavřená). Tak alespoň ten záchod vypadá, že dopadne. Dostáváme pokojíček, ze kterýho přechází zrak. Dostává se nám dokonce takovýho luxusu, že nemusíme na záchod nikam daleko. Nemusíme dokonce ani pryč z místnosti. Stačí udělat jeden krok z postele vpravo a zaujmout polohu židle.

Po tom, co jsem uspokojila všechny svoje potřeby (po tom, co jsem vyhodila Itala z našeho hnízdečka lásky), pokecali jsme s berberem (?) a zahráli si na berberský ukulele, lebedili jsme si na terase našeho příbytku. Všude bylo jenom ticho a tma jako v pytli. Už už jsem začínala pociťovat vnitřní zen (absenci alkoholu navzdory), když naší pohodu proťalo jako mačeta zvolání Alláhu Akbar. A znovu. A znovu. Volání se neslo údolím s ozvěnou a sílilo. Úměrně s tím sílila i moje panika a já si pomyslela. Tak a je to tady. Teď budou všichni říkat: „My ti to říkali!“

Jestli jsme přežili a na jak dlouho se dozvíte v dalším článku….

(www.turynature.cz)

sdílet

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík