logo vcr
logos

Ukrajinou k moři na kole – Petr Křístek

Petr Křístek | 27.12.2019
Ukrajinou k moři na kole - Petr Křístek

Budu vyprávět příběh, který se skutečně odehrál. Sebemenší detail z příběhu není vymyšlený. Je to příběh o odhodlání, trpělivosti, o tom, jak si jít za svým, a hlavně o jedné velké cestě…

Byl červen 2018, zdárně jsem dokončil studium na střední škole v oboru automechanik. Přede mnou jsou tedy poslední prázdniny, které si můžu užít. Někdo by raději zabookoval letenku na Kanáry nebo na Maltu a týden se „válel” u moře na lehátku. Mě však tenhle druh cestování neláká a po zkouškovém období jsem si potřeboval vyčistit hlavu skutečným dobrodružstvím. Trošku jistoty jsem ale potřeboval.

Místo letenky a hotelu na Kanárech mé ruce cvakaly o tlačítka na myši počítače a do klávesnice, oči okukovaly monitor a hleděly na mapu s východní částí Evropy. Mozek vstřebával myšlenky a snažil se vzpomenout na dva roky hodin ruštiny na základce a svévolně začal azbuku překládat do latinky. Nastal den D ředitel školy automobilní v Kyjově popřál všem krásné poslední prázdniny, na internátě jsem se rozloučil, stejně tak doma. Tam si mimochodem o mně mysleli, že jsem blázen.

„Kam jedeš Peti,“ ptala se mamka. „Na Ukrajinu, mami.“ Tady nastal kámen úrazu. Každý si myslí, že Ukrajina znamená válku, život bez elektřiny, život, kde na každém kroku čeká smrt. V mém příběhu zjistíte, že Ukrajina může být (a je) celkem bezpečná.

Bez ohledu na to, co si tedy myslí můj nejbližší člověk-moje mamka, tedy vyrážím.

Čeká mě tedy více než 1200 km šlapání do pedálů mé Meridy, koupené v akci za asi 10 000 kč.

Posledním člověkem se, kterým se loučím, je můj děda, se kterým z mého města Kopřivnice jedu až do Českého Těšína, a šetřím si tak jeden cestovní den.

Kohout zakokrhal a já již přejíždím hranici do neznáma. Za hranicemi v Polsku to ještě z mých výletů znám, a tak s myšlenkami na další dny pokračuju směrem na Osvětim a Krakov.

Zastavuju až v obci Strumien ve stinném parku a zakusuji se do domácí svačiny, po níž vyrážím dále na východ.

V Osvětimi mě čeká smutný pohled na koncentrační tábor v Brezince, kde se mlčky pozastavuji a myslím na ty, co zde museli trpět. Chvilku mi mozek napovídá: „Co když budeš trpět i ty, opravdu chceš jet dále?“

Ano chci, odpovídá můj chtíč a šlápne opět do pedálů kola. První den jsem si ukousl toho mnoho. Do posledního města toho dne přijíždím zpocený a unavený až těsně před setměním. Město kupodivu ještě trochu znám, jelikož jsem zde byl dvakrát na zájezdu s mou mamkou a sestrou. Přestože jsem po více než sto kilometrech vyčerpaný, nenechávám si prohlídku ujít. Město Krakov patří mezi má oblíbená místa.

V utichajících paprscích letního slunce lehám do trávy u břehu řeky Visly a kochám se panoramy města. Až když vyjdou hvězdy, vracím se nočním centrem do hostelu. Trávím první noc v hostelu na pokoji s více lidmi, ale vůbec mi to nevadí, taková nálož kilometrů na první den mi dala dost zabrat, a tak brzy usínám.

Ráno ještě rozespalý dávám kurz směr východ a brzy vyjíždím z Krakova. Další zastávku trávím u jednoho z dosud nejstaršího činného solného dolu vůbec v obci Bochnia. Další místo, které stojí za to zmínit, je Tarnow. Za Krakovem asi první větší město směrem na východ. Všiml jsem si, že je zde památník tramvajové dopravy v tomto městě. Mají tu i tramvaj a celé to působí podobně jako ta tramvaj na Václavském náměstí v Praze, ihned jsem si na ní vzpomněl.

Protože jsem v Tarnowě nesehnal laciné ubytování, vydal jsem se dále po kolejích. Nasedl jsem do rozhrkané polské jednotky EN57 vyrobené někdy v 60.letech.

Nechyběla dřevěná sedadla potažená koženkou, stará stahovací okna, klimatizace chyběla…

Z Beskyd jsem měl skončit opět v Beskydech, tentokrát v těch Sadeckých, ve městě Nový Sadec.

Před sprchou a krásným čistým hostelem mě čekala prohlídka opět krásného městečka.

Hostel jsem tady trošku hledal, jelikož chyběla informace v terénu, vstup byl do obyčejného panelového domu, bez reklamy. Pouze na zvonku bylo napsáno jméno hostelu, byl jsem tedy nucen využít funkce chytrého telefonu a postel si najít přes GPS. Přemýšlím, jak by našla tohle ubytování moje mamka, která novější svět mobilů nevyužívá. A zeptat se Poláků to by se při její nulové schopnosti domluvit se anglicky asi bála. Každopádně hostel splnil mé očekávání a byl nadmíru čistý a příjemný.

Ráno jsem vstal velmi brzy, abych dojel na nádraží a vlakem se vrátil do Tarnowa. Dnes jsem na kole absolvoval vzdálenostně tu kratší část a do Řešova jsem dojel na pozdní oběd.

Od jedné z restaurací se linula známá vůně piva, kofoly a dokonce i svíčkové. Byl jsem v suterénu mého hostelu, aniž by to tušil a předem připravoval, a cítil jsem přitom vůni české kuchyně mému jazyku tak chutné.

Usednul jsem ke stolu, objednal si z českého jídelníčku, kofolu a vynikající vepřo-knedlo-zelo. Vepřové maso bylo tak měkké, že člověk nemusel použít ke kousání zuby, neboť stačil pouhý jazyk na to, aby člověk sousto s chutí spolkl.

Knedlíky tak měkké, chutné a teplé, že jsem se najedl div mi nevybouchla pneumatika dole na břichu. Od té doby tedy vím, kam v Řešově na jídlo!

Po jídle jsem vylezl schody a poprvé více komunikoval s lidmi z jiné země než z té mojí. Na hostelu byla dokonce i dívka z Ukrajiny, která cestovala zrovna po Evropě a chystala se podle všeho i do Prahy. Zatímco ona tedy k nám do Česka, já na Ukrajinu a po cestě jsme se setkali. Na hostelu byli i pánové, se kterými moc řeč nebyla, zrovna fandili Polákům k mistrovství nebo nabízeli alkohol, který já téměř nepiju, takže jsem si dál hleděl spíš svého a zalezl do spodního patra dvoupatrové postele u které bylo vytvořeno soukromí závěsem.

Ráno jsem odněkud slyšel kokrhání kohouta, i když jsem byl v centru města, možná už mi z toho neustálého šlapání kokrhalo jen v hlavě!

Posbíral jsem si věci a vyjel dále… Polsko už začalo stavem silnic a svou dopravou trochu připomínat, že se blížím k ukrajinské hranici. Na silnici začaly jezdit mikrobusy, zatím novějšího vzhledu, které občas připomínaly ukrajinské maršrutky.

U zámku Lancut mi bylo trošku horko, i při teplotě okolo 30 stupňů Celsia jsem však pokračoval dále vstříc cíli. Srdce mi silně bušilo, nevím, zda z toho, že jsem došlapal až k poslednímu polskému městu před ukrajinskou hranicí nebo zda z toho, jak jsem šlapal a šlapal. V Přemyšlu, jak se město poblíž ukrajinské hranice, nazývá jsem měl poslední přestávku, věděl jsem, že jsem kousek od ukrajinské hranice, že odtud je to do ukrajinského Lvova blíž než do Ostravy.

Zde v motorestu jsem se o své cestě dal do řeči s paní recepční. Mladý kluk (bylo mi teprve 20), co jede sám na Ukrajinu, k moři a na kole, byl pro ni celkem velké překvapení. Ráno nastal nejdůležitější okamžik při mé veliké cestě, chystal jsem se překročit ukrajinské hranice. Hranice, kde pro mě pomyslně končí západ a začíná východ a pro překročení potřebuji pas.

Cedule Medyka, jak se hraniční obec s Ukrajinou jmenuje, mě vítá za ranního letního vánku. Fronta kamionů přede mnou, nejprve se sunu mezi kamiony, pak mě však posílají dobří řidiči na turistický přechod. Měním peníze a brzy mi ukrajinské „bábušky” nabízejí ukrajinské produkty cigarety, alkohol atd… vše co je podle nich dobré a nemůžu přece odmítnou. Říkám: „No, no.“ Nechci. Nastává první problém, přechod pro lidi je dělán tak, že tudy neprojde jízdní kolo. Po mém nejistém, možná vůči lidem okolo i trapném pokusu kolo tudy dostat na mne celník volá, že kolo mám přenést cestičkou vedle. A až pak se dívá do mého pasu.

Rázem je z obav jen rychlá prohlídka pasu a ocitl jsem se na Ukrajině.

V prvním Ukrajinském obchůdku jsem koupil dobré koláčky, paní prodavačka se ptala ukrajinsky, kam jedu, já na ní z poloviny rusky, co jsem si stihl zapamatovat ve škole, z poloviny česky. Dala mi zdarma dva bonbony z obchodu na ochutnání a já měl tak energii pokračovat dále.

Před Lvovem jsem trošku švindloval, nasedl jsem asi na 10 km do ukrajinského vlak – električky. Bál jsem se totiž, že by se ve Lvovské aglomeraci ztratil. Dojel jsem do centra Lvova, nádherné historické město mi otevřelo náruč všeho, co nabízí, a já si vychutnával zdejší atmosféru. Čekal mě jeden den volna a nebylo kam spěchat. Nádherný hostel se starostlivou paní recepční – strachovala se, aby mi někdo kolo venku neukradl, a tak jsem kolo vynesl po schodech činžovního domu až k recepci.

Další den jsem procházel ulice kolem Rynku ve Lvově, vylezl jsem na zámecký vrch s vysílačem ze, kterého je nádherný výhled na město, navštívil velkou baziliku svatého Georga a užíval atmosféry Ukrajiny a všeho co k tomu patří. Tehdy pršelo, ale konečně bylo celkem chladno, navíc jsem nemusel nikam šlapat sto kilometrů, abych se dostal včas do hostelu… vyhovovalo mi to.

Bohužel další den pršet nepřestalo a já musel dost dlouhou cestu ujet v cyklistickém, tenkrát ne moc kvalitním a drahém oblečení. Měl jsem sice ještě klasickou cyklistickou pláštěnku, ta však ne zcela stačilo. Do Ternopilu jsem jel po dálnici, což je v Česku nepřípustné. Kvalita zdejší silnice nebyla nejhorší, špatná byla jen ta krajnice, po které jsem občas prostě jet musel. Betonu bylo dost a pokud zrovna nejezdily těžké kamiony, které mě občas vodou doslova postříkaly, jelo se dobře.

V Ternopilu jsem obdivoval československé trolejbusy, které v našich městech již vyřazují, a některé skončily právě na Ukrajině. Projel jsem kolem ternopilského velikého jezera se zámkem a s anglickou verzí nápisu miluju Ternopil čili „I love Ternopil.“

Nocoval jsem v nějakém ne zrovna moderním, a přívětivém klubu, co se jmenoval mám dojem Kozí Brada? (nebo Bouda?). Dveře zde padaly, prakticky držely na jednom šroubu, které přede mnou opravoval, číšník, ale přesto mi znovu spadly. Dlouho do noci zde hrála hlasitá hudba a toaleta byla k dispozici pouze ta pro hosty restaurace, ke sprše jsem šel přes bar.

Při téhle části článku se možná pousmějete, zda jsem si tak trochu příběh nevymyslel, ale věřte, že až na druhou část jména klubu je příběh stoprocentně pravdivý.

Ráno, po čaji a klasickém obloženém rohlíku, jaký jsem měl v ceně, jsem se vydal dále směrem na východ. Přede mnou jezdila auta ve stavu, ve kterém by české STK těžko prošla… některým kapal olej z nádrže na cestu, jiné byly rezavé tak, že v prahu měli díru, nemluvě o kapotě, která snad přežila padání kamenů z nebe…. aspoň si občas člověk mohl všimnout kousku Československa, to při pohledu na některou škodovku, kterých ve starších filmech jezdí víc než dost. Ve městě Chmelnyckyj jsem poprvé zkusil ukrajinský obchodní dům a projel kolem krásného pravoslavného kostela a také kolem velikého stadionu. Po téměř probdělé noci jsem byl rád, že jsem na hostelu, a těšil se, co bude zítra.

Nestalo se nic výjimečného, na konci samotného dne jsem jen narazil na cykloobchod a koupil, si za pár drobných pumpičku, ta vydržela přesně tuhle expedici, domů jsem ji už nedovezl. Ke konci dne jsem navštívil město Vinnytsia se zajímavým pomníkem v podobě letecké stíhačky.

Byl jsem ubytován v hostelu, kde pan recepční byl domácí, k dispozici mi propůjčil svou kuchyň. V ní jsem si uvařil popcorn a čínskou polévku, ale posloužila.

Cestou dále jsem u benzínové pumpy potkal hlídací psy puštěné zcela na volno, nejspíš nebyli ani tak zdaleka hlídací jako toulaví. Nejprve jsem se trochu polekal, štěkali a nevypadali přítulně. Jak jsem se víc přiblížil, přestali štěkat a dali se dokonce i pohladit. Nemusel jsem se tedy vracet do města a volit delší cestu.

Dále se cesta stočila na jih… projížděl jsem slunečnicová pole a vjel do Nemirovského Rajonu (tak se na Ukrajině nazývají okresy). Zde mi spadla z kola brašna s pitím a já pokračoval dále, ochotní a velice, laskaví řidiči se však nenechali vyvést z míry, dojeli mne, brašnu mi podali a ještě mi popřáli šťastnou cestu.

Asi 20 km před Hajisinem jsem vypustil duši, kterou jsem tady ještě s úsměvem zalepil. I když jsem se zkontroloval plášť, zda tam není hřebík nebo něco ostrého, ve městě Hajsyn jsem měl duši prázdnou znovu. Kolo lepím a pokračuji, mám hroznou žízeň a vodu žádnou. Tu kupuju na benzínové pumpě, díky ukrajinským cenám mě to nevyvede z míry a mířím na ubytování. Z toho se vyklubal opravdu luxusní hotel s nádherným pokojem, klimatizací a všemu co tomu patří a to vše stálo méně než dnes stojí nejlevnější ubytovací zařízení v ČR.

Po krásném spaní v měkoučké posteli jsem putoval dál na jih do posledního místa ubytování. Nemile mne překvapilo počasí před Beršadem opět začalo pršet. Myslel jsem si, že do deště stihnu dojet téměř do obce, ale asi 15 km jsem však přece jel v dešti a těsně před cedulí oznamující začátek obce jsem navíc opět vypustil duši.

Tentokrát již nelepím, čeká mne dva dny volno. Jdu do hotelu, kde nefunguje wifi (ač má) a v noci je venku pěkná blýskanice, div že to nevymlátí okna z rámů.

Ve volném dni nakupuju na Ukrajinských trzích broskve a nějaké drobné dobroty, na oběd jsem si velice špatnou angličtinou objednal velikou slaninovou pizzu.

Večer mne čeká lepení kola a cesta na nádraží, odkud jede jediný vlak za den. Jedná se o maličký úzkokolejný vlak a nejdelší úzkorozchodnou trať na Ukrajině, obyvatelé však o vlakovou dopravu zde nemají moc zájem, a tak je spojení téměř nulové a v minulosti dokonce žádné, spojení obnovili teprve nedávno.

Na noc mě udivuje, kolik toho Ukrajinci převážejí po železnici. Několik vozíků od zeleniny, hub přes židle, nábytek, oblečení…..snad všeho, co vás napadne. Já mířím vlakem pouze pár stanic a ještě před Rudnicí, kde se trat napojuje na širokorozchodnou, vysedám. Chtěl jsem jen jet úzkým rozchodem na Ukrajině, tak jak u nás na Osoblažsku.

Dále mě čeká dlouhá cesta přes noc. Na kole. Chtěl jsem si totiž při této cestě splnit ještě jeden rekord. Ujet na tenhle zátah na kole aspoň 200 km .

V noci jsem tedy vyjel pouze za světla baterky ukrajinskou divočinou, místy, kde moc toho není – jen samá malá městečka či spíše vesnice.

Někde u 100 km mě už píchala noha, ale dal jsem hodinu přestávku, namazal jsem trochu zbytkem masti, kterou jsem už skoro celou spotřeboval, přestože úplně nejstarší. Píchání se zlepšilo, nebo jsem si to jen vsugeroval, u tak dlouhé cesty si už prostě nejsem jistý, zda něco přestalo, nebo je to jen pocit v mysli.

Ráno jsem zažil nádhernou atmosféru východu slunce a pomalu pokračoval dál. Přišlo mi to jako nekonečné, ale v hlavě jsem měl jediné MUSÍŠ! CÍL JE NA DOHLED.

A zanedlouho… byl tu…cedule s Ukrajinským nápisem Одеса. Čekaly mě poslední kilometry oděským předměstím, které se brzy změnily na metry.

Pláž zalitá sluncem byla na dohled, v hlavě jsem měl neskutečné štěstí, že jsem to zvládl, nohy jsem po této porci kilometrů ani necítil, ruce jsem měl odřené z neustálého držení řídítek a z několika lepení duše ani nemluvě…. Oči se přesvědčily, že Černé moře ve skutečnosti černé není a jmenuje se možná černé jen proto, že tahle barva v něm chybí. V Oděse jsem strávil tři dny.

Další stránky příběhu by šly napsat o ukrajinské kuchyni, jak jsem jel maršrutkou v Oděse, nebo jak jsem jel 15 hodin v nočním vlaku na cestě zpět ke slovenským hranicím, který neukázali ani na informačním tabuli nebo o tom, jak mi v Mukačevu ujel autobus do Košic…. Co dodat – snad jen to, že to není poslední velká cesta a že bez překážek to nejde!

PS: Na fotce se nacházím já na známých Potěmkinových schodech v Oděse, psalo se datum 4. 7. 2018

sdílet PŘÍSPĚVEK NA PROFILU SOUTĚŽE

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík