logo vcr
logos

S tetraplegikem do světa – nic nás nezastaví

Kristýna Palečková | 24.12.2019
S tetraplegikem do světa - nic nás nezastaví

Před rokem a půl jsem se stala spolucestovatelkou tohoto statečného muže, kterého zatím obdivuji ze svého kratičkého života úplně nejvíc. Nejprve jsme se vydali na road-trip Itálií, máme za sebou road-trip Tureckem, návštěvu Berlína, Bruselu, Antverp a Vídně. Tímto rozhodně nekončíme, už je to můj životní styl nebo mé poslání. Tato fotka pochází z Čínské čtvrti v Londýně. Byl to náš první společný výlet letadlem. A řeknu vám, to byla teda jízda! Odlétali jsme z Vídně. Někdo se však rozhodl svou životní situaci řešit skokem pod vlak, tudíž jsme měli na cestě z Brna do Vídně velké zpoždění a už jsme nestíhali vlak na letiště. Jediné řešení byl taxík. Chytli jsme trojkového bavoráka, ale byl hrozně maličký, aby se tam vešel sportovní vozík. „Naštěstí“ do jiného jsme nacpali v pohodě úplně všechno. Oddychli jsme si, když jsme konečně vyrazili na letiště. To byl ale oddych předčasný. Chování řidiče nebylo normální. Slova na konci jízdy: „Jo, byl na perníku.“ Tyto věci jsou pro mě španělská vesnice, ale celkem to ve mě hrklo. Divila jsem se: „Ty jsi prožil autonehodu, a já jsem z toho otřesená víc než ty.“ Byli jsme ale rádi, že jsme dojeli v pořádku. Vozík však nevypadal, že by ještě dlouho měl držet při sobě. Obsadili jsme tedy vozmenské WC a dali se do spravování. Jedno kolo šlo, ale druhé se nedařilo. Pomyslela jsem si, že už nikam neletíme. Co ale nejde silou, jde ještě větší silou. Zabralo to. Do kola jsme silně udeřili a výlet byl zachráněn. Na zpáteční cestě to byla honička, abychom stíhali letadlo domů. Vypočítaná byla městská hromadná doprava, ale ta jaksi selhala, tak jsme opět zvolili taxík a na letiště Stansted jsme opět přijeli tak tak. Moje nervy. Ale nakonec máme zkrátka štěstí. Velká úleva byla, když jsme seděli v letadle, a pak ještě větší doma. Ale, co jsme zažili mezitím… můžete si přečíst zde https://pcfenix.cz/

Myslím, že Londýn jsme si užili naplno. A slova, kterými se řídí a snad nikdy řídit nepřestane jsou velmi inspirující: „Pohyb je to, díky čemu žiju!“ Pocit svobody a nezávislosti – ten společně prožíváme, když cestujeme. A mám dojem, že to cítíme ještě víc než kdokoliv jiný.

sdílet PŘÍSPĚVEK NA PROFILU SOUTĚŽE

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík