logo vcr
logos

Není Korsika jako Korsika

Tereza Filipová | 7.1.2020
Není Korsika jako Korsika

Už to bude nějaký ten pátek, co jsem společně se svojí sestrou a našimi drahými polovičkami vyrazila na čtrnáctidenní putování po perle Kavkazu – Gruzii.

Bylo mi tehdy sedmnáct let, vedle studia na gymnáziu jsem chodila celý rok na brigádu do restaurace, kde jsem po víkendech pracovala jako servírka, abych si na výlet vydělala. Tehdá, už jsou to 4 roky zpátky, ještě před expanzí lowcostů, se zpáteční letenka z Prahy do Tbilisi dala pořídit za 5 až 6 tisíc korun. Náš let byl s přestupem v Istanbulu. Nikdo z nás v Istanbulu ještě nebyl, a tak jsme se při rezervaci letenek rozhodli si přestup při zpáteční cestě prodloužit na 12 hodin, abychom se mohli do města podívat.

Poslední den v Gruzii jsme strávili v Tbilisi. Bylo poměrně dost teplo, já dostala teploty a k tomu všemu se mi podařilo ztratit kreditní kartu. Ale co, neklesala jsem na mysli, dala jsem si Ibalgin a v 1 ráno jsme společně vyrazili směr letiště. Jedna noc beze spánku se dá vydržet.

Kolem šesté ráno jsme přiletěli do Istanbulu, sedli na metro a vydali se do víru velkoměsta. Podařilo se nám toho navštívit celkem dost, a tak jsme okolo druhé hodiny, raději s pořádným předstihem, zamířili zpět na letiště. Tam jsme dorazili s dostatečným předstihem, prošli všemi kontrolami a čekali na boarding.

Jenomže to by to celé nemohlo mít jeden háček. Po dni stráveném chůzí a na slunci se můj zdravotní stav rozhodně nelepšil. K teplotám se přidaly i křeče v břiše. A tak jsme se s přítelem, který se o mě staral, rozhodli přijít k bráně až 10 minut před jejím zavřením. (Do jejího zavření je pasažérům deklarován vstup na palubu letadla). Jak vás ale může napadnout, co se nestalo,když jsme přišli, brána byla uzavřená. A já jen viděla sestru s přítelem, jak nastupují do letadla.

Do dneška si pamatuji, jak mi paní u přepážky poněkud nepříjemně odpověděla (a ne s zrovna bezchybnou angličtinou) „The plane is fly.“ Ačkoliv jsme paní prosili, snažili se jí vysvětlit, že na nástup stále máme právo, já už docela hodně brečela, protože mi bylo opravdu zle a už jsme si potřebovala odpočinout, nepodařilo se nám ji přesvědčit. Poslala nás za kolegou, ten za dalším, ten za dalším… A tak si nás 2 hodiny přehazovali zaměstnanci letiště jako horký brambor.

Nicméně celé toto divadlo skončilo razítkem v pase, vyhoštěním ze zóny pro odbavené pasažéry a slovy: „Musíte si koupit novou letenku.“

Bylo to tenkrát asi 2 měsíce po útocích na letišti v Istanbulu a tak jsem rodičům raději o mém plánu navštívit Istanbul neřekla. K tomu všemu jediné, co jsem měla na sobě, byly letní šaty. A ani jednomu z nás se nedařilo připojit z telefonu na místní WiFi.

Největší šok přišel v momentě, kdy mi na přepážce Turkish Airlines byla sdělené cena letu Istanbul – Praha. Bylo to rozkošných 8 tisíc korun a jednalo se o let další den okolo 6 ráno. Bylo to na poslední chvíli a k tomu všemu Turci zrovna slavili Eid Mubarak, muslimský svátek po skončení ramadánu, islámského měsíce půstu. A tak mají volno, hodně cestují a ceny letů stoupají.

„Zkusím tedy jinou přepážku,“ řekla jsem si a popošla o kousek dál. Za přepážkou seděl asi třicetiletý muž, měl milý turecký přízvuk a pořád se na mě usmíval. Zpětně musím říct, že jsem se mu asi líbila, protože mi dal čokoládu a stále opakoval ať nepláču. Zeptala jsem se, kolik by tak stál například let do Berlína. Berlín je kousek, domů se dá dojet autobusem a třeba to vyjde levněji. Bohužel, na jakékoli město v Evropě, na které jsem se zeptala, odpověď byla stejná. „The price is ± 350€.“

Už jsem byla skoro smířená s variantou „domů stopem,“ když mi prodejce sdělit „But there is one very cheap flight to Corsica. It's very close to the Czech republic.“ Korsika je sice blíž než Istanbul, ale na druhou stranu, dostávat se domů z takového ostrova je určitě jak časově, tak finančně náročnější. Nicméně si pán u přepážky stále trval na svém a pořád mi dokola opakoval, jak je to blízko. Nevěděla jsem moc jak reagovat, na Korsiku jsem letěl nechtěla ale nakonec jsem mu a dala papírek, co jsem měla v kabelce, aby mi tam tedy tu „výhodnou“ nabídku napsal. Musím říci, že jsem byla více než překvapená, když mi vrátil papírek, na kterém bylo napsáno Košice.

A tak jsme druhý den okolo šesté hodiny ranní letěli za 80€ do Košic.

Zrekapitulujeme si tedy celou situaci. Celý den v Tbilisi, noc beze spánku, den v Istanbulu, nemocná, bez věcí, bez peněz, bez internetu, bylo mi sedmnáct, noc na letišti, let do Košic, jízda vlakem Košice – Třebíč. Docela dobré skóre, ne? :-D

O tom, co se tentokrát stalo a proč jsem domů přijela o den později, jsem do dneška rodičům neřekla. Takže mami, pokud to čteš, tak se moc omlouvám, že jsem tenkrát neřekla pravdu.

sdílet PŘÍSPĚVEK NA PROFILU SOUTĚŽE

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík