logo vcr
logos

Roadtrip po Maroku – Kapitola 1: Seznámení s Marokem, arabskou kulturou a islámem

Barbora Turazová | 10.1.2020
Roadtrip po Maroku – Kapitola 1: Seznámení s Marokem, arabskou kulturou a islámem

Před odjezdem

Jako již tradičně, i letos jsme se chystali vyrazit na dovolenou. Před odjezdem však zbývalo vyřešit pár formalit. Především kdy pojedeme, kam pojedeme a kdo vůbec pojede. Výběr dovolené byl letos totiž tvrdej oříšek. Nemohli jsme se shodnout ani na jedný proměnný. Přece jen zemí je na dvě stovky, měsíců dvanáct a lidí, kteří nechtějí dělat kompromisy, celkem dva. Já chci na Madeiru. Já chci do Ruska. Já chci na Fuerteventuru. Já chci do Číny. Já chci na Azory. Já chci do Skotska. Zkrátka, Ital chtěl někam, kde je zima, a já někam, kde se nemusím bát. Takže jsme si, celkem logicky, jako cílovou destinaci zvolili Maroko. Obvázali jsme si utržené bodné a řezné rány a šli jsme balit.

Protože cestování bereme vážně, pilně jsme si nastudovali všechno o Maroku, jeho obyvatelích a jeho kultuře. Hlavně teda jak se nenechat obrat, jak se nenechat zavřít nebo jak se nenechat zabít. Hned po tom, kde se dají koupit pěkný talíře, mě v průvodci zaujala kapitola „CO NESMÍM.“

Nesmím jíst levou rukou.

Nesmím pít vodu z kohoutku.

A protože jedeme v domě Ramadánu, nesmím jíst ani pít vůbec.

Nesmím se smát, kouřit ani pít alkohol. (Vypadá to, že bude sranda).

Nesmím podávat levou ruku…

…a jako žena vlastně nemám vůbec co kam strkat ruce.

Nesmím ukazovat ramena ani kolena a tak nějak obecně nepoukazovat na fakt, že jsem ženská, nedejbože k světu. (Tohohle bodu bych se nebála, ze zkušeností vím, že ve 40 stupňovým vedru mám k ideálu krásy a někdy dokonce i k obrazu ženy daleko).

Nesmím nosit velký obnos peněz. (Ani zde bych neměla obavy).

Nesmím interagovat s muži. (To mám beztak zakázaný).

Nesmím se s nikým líbat (a oproti Italovo zákazu se tento vztahuje i na něj).

Nesmím chodit stejnejma dveřma do mešity a vůbec, nesmím tam chodit vůbec, pač nejsem muslim.

Nesmím vylučovat. (Protože holky přece nekaděj).

Nesmím soutěžit v žádným sportu. (Tenhle bod speciálně mě zamrzel, neb jsem se už informovala u Mezinárodní jezdecké federace o nadcházejících závodech v jízdě na velbloudu).

A konečně – nesmím se rozejít se svým klukem, pač bych zemřela.

Na základě nastudované literatury jsem doma vznesla dotaz:

Já: „Ty amore, co kdybych si vzala prsten a dělala jsem, že jsem tvoje žena?“

On: „Proč?“ (tváří se vyděšeně)

Já: (Fakt, že by se mi to dost pozdávalo, jsem přeskočila a přešla rovnou k pointě): „No, že bych to tam měla snazší jako vdaná ženská než jako svobodná bloncka, co se tahá s nějakým fousatým chlapem.“

On: „Jestli ti to pomůže, tak si vem třeba dva.“

Trochu jsem se uklidnila, pokud jde o místní pravidla, avšak znepokojila, co se týče naší společné budoucnosti. Ale nechala jsem si to pro sebe, jak jsem řekla, do Maroka je lepší jet v páru, nikoli jako čerstvě svobodná mentálně labilní holka, která si chce otupit bolest litry alkoholu a lační po sňatku a pomstě.

Všecko máme nastudovaný, kromě případného sňatku je nám všechno jasný a tak můžeme vyrazit.

Maroko – den první aneb pravidla pro nás neplatí

Pijeme: Den první se nesl v porušování téměř všech zásad, které jsme si my nebo Korán stanovili. Když jsme dorazili do Marakéše, teplota se pohybovala kolem příjemných čtyřiceti stupňů. Decentní make-up kapituloval někde po cestě hromadnou dopravou z letiště a v rozpálenejch uličkách Marakéše jsem začala mít nepříjemnej pocit, že co nevidět začnu plivat oheň. Pálilo mě i koukat. A nejvíc mě pálily pohledy místních mužů. Nebo to tak alespoň připadalo Italovi, kterej se mě opovážil v tričku a kraťasech požádat, zda bych se nemohla trochu zahalit, protože moje palce u nohou a uši, který mi z oděvu koukaly, zřejmě působily až moc vyzývavě. Jeho žádost jsem k jeho štěstí přešla mlčením a nehledě na pravidla ji zapila panákem vody. Styděla jsem se, ale ten pocit byl k nezaplacení. A co, říkala jsem si, stejně vypadám jako zmalovaná štětka, kterou posedl ďábel.

Vylučujeme: Jako má někdo superschopnost lítat na pavučinách nebo otěhotnět po pouhým pohledu Venci Vomáčky na vesnický zábavě, moje supersíla očividně spočívá v tom, že mi povolí střeva, jen co si přičichnu k africkýmu, asijskýmu, nebo prostě jinýmu vzduchu, než je ten kladenskej. Zavedla jsem sice opatření – už týden před odjezdem jsem se ládovala probiotikama a po kapsách nosila místo selfie tyče Imodium, Smectu a černý uhlí, ale bylo mi to prd platný. Doslova. Ať žijou turecký záchody!

Necháváme se vzít na hůl. Dobrovolně. Ačkoli jsme si pilně prostudovali nejrůznější průvodce a blogy, ve kterejch se shodně psalo, že za žádnou cenu nemáme nikomu dovolit, aby nás provázel po městě, trvalo to přesně dvě minuty a dvě zatáčky od Riadu, než se nás ujal místní děda. Vypadalo to nevinně, děda mluvil plynně italsky (to nebylo vůbec podezřelý) a budil dojem, že se jenom nudí, a tak se s náma chce projít. Hodinku se s náma teda „procházel“ v uličkách marakéšskýho tržiště a v pravidelnejch intervalech zastavoval u všemožnejch bratranců a švagrů, který prodávali šály a peněženky. A my furt, že neee, že nic nechceme a oni zas že neee, že nás nenuťej. Takže jsme odcházeli, měli jsme šálu a peněženku a dědovi jsme museli vysázet tuzér na dřevo. Celá tahle akce nás stála 90 minut času, 90 euro a veškerou důstojnost. Na druhou stranu zase máme pytlíček kari koření, něco, co vypadá jako hadr na podlahu, a peněženku ze zaručeně velbloudí kůže, na kterou máme záruku 100 let. A to se vyplatí, protože já toho dědka v tom marakéšskym bludišti ještě tak někdy najdu.

Ale jinak musím říct, že Marakéš má fakt jedinečnou atmosféru. Odevšuď se linou rozličný vůně, hlavně máty, tažínu a podezřelýho masa a přes ten všudypřítomnej rambajs neslyšíte vlastní myšlenky. Zatímco ze všech minaretů začnou jak na povel hulákat místní papaláši k modlitbě (což je mi v zemi, kde spoléhaj na sluneční hodiny a kokrhání kohouta záhadou), na hlavním náměstí Jemaa El Fna je celkem zdařile přeřvávaj prodavači bot Adidas. Aby toho nebylo málo, do hudební produkce se přidávaj i fakíři s píšťalama a bubnama, řehtající koně a opice, který jsou nakvašený, pač do sebe musej mlátit kladívkama v pruhovanym hacafraku. Na životě vás v jednu chvíli dokáže ohrožovat hned několik elementů najednou – od (doufám že) vycvičenejch kober v proutěnejch koších, přes kuchaře v místním rychlým občerstvení, po dítě projíždějící kolem na mopedu.

Po zkušenostech z prvního dne nám tak na seznam toho, čeho bychom se v Maroku měli vyvarovat, přibyly další položky: Nejez nic, co neprošlo varem, nepij nic, co není v plastu, nepřecházej vozovku, pokud nechceš zhynout bídnou smrtí pod kolama nebo nohama minimálně tří dopravních prostředků, včetně osla, a hlavně se nauč rychle utíkat.

Maroko – den druhý aneb muslimské ženy vládnou světu (a mojí kuchyni)

Bla bla, tohle je všecko sice pěkný, ale pořád tak trochu divadýlko pro turisty. Abychom fakt alespoň trochu poznali místní kulturu, rozhodli jsme se, že strávíme nějakej čas s místníma, a tak jsme se nakvartýrovali do typický marocký rodiny. Velela tam tomu nějaká Laila, která byla shodou okolností kuchařka a zrovna se chystala vařit večeři. Ideálka. Během vaření nám Laila řekla spoustu zajímavejch informací o Maroku, Marakéši a Ramadánu a přidala taky pár užitečnejch tipů. Třeba, že nemáme jíst na hlavním tržišti (checked), nemáme kupovat koření ve falešný berberský lékárně (checked), nemáme pít pomerančovej džus od stánkařů (checked) nebo že nemáme jezdit do Casablancy a Rabatu (checked, checked). Taky nám vysvětlila, o kolik jsou nadsazený ceny pro turisty a jak správně smlouvat. Sice jsme už měli tři velbloudy, osm koberců a kupu střevních potíží, ale i tak to od ní bylo moc hezký.

Laila byla matkou tří dětí a v mžiku si adoptovala i mýho kluka, který její mateřský rady poslouchal s posvátnou úctou, kterou jenom italskej synek dokáže chovat k matce. Co řekla Laila, to bylo svatý, a že toho Laila nakecala dost.

Nejdřív nám ukázala, jak správně čistit kuře. Copak já, já jsem s čistotou kuřat vcelku spokojená, alespoň těch mraženejch. Navíc razím heslo, že co projde varem, no však víte. Ale to byla voda na Itošův mlýn. Nejen, že nám v ČR prodávaj maso, co není maso, ale ještě je podle nově nabytejch informací špinavý. To zas bude moje kuchyň vypadat. Asi jako když Ital jednou zjistil, že bujón se nedá získat jenom z kostky, ale že se dělá z kuřete, a začal mi doma porcovat kuře a vařit vývary. Nebo že bramborová kaše není ze sáčku. No potěš.

Všechno míchala rukama, obzvlášť věci, který jsou buď mastný, nebo dělaj bordel, nebo jsou mastný a dělaj bordel. Jako je mletá paprika s olejem. Prej to jídlu dodá úplně jinou chuť. Ital pokyvoval hlavou a prohlásil: „Takhle to budu dělat, to je mnohem lepší!“ Přidejte si k tomu nějakou gestikulaci a můžete vymalovat byt.

Vytasila se s gigantickou pánví, na malý prej totiž vařit nejde. Do mýho pidi 2KK se totiž vejde litinová kráva, na který uvaříte pro celej vodáckej putovní tábor. Ono nestačí, že si z každý návštěvy Ikey přivezeme sadu plastovejch krabiček, kráječ na jabka a sekačku na trávník. Teď ještě pánev o průměru dva a půl metru. Do teď jsem si pánev vždycky vyhádala, ale s tím je Amen. Díky Lailo.

Vrcholem ovšem bylo, když do obejváku přinesla obří plynovou bombu a vařič a jala se smažit palačinky přímo tam. Prej jsou na ohni nejchutnější. A přesto, že Ital snad nikdy nepozřel palačinku, nyní zuřivě přitakával. Už se nemůžu dočkat, až mi mezi televizí a gaučem v bytě, kterej by nesplatilo ani deset dalších generací po mně, začne plápolat oheň. Rovnou napíchneme buřta a zapějeme si Niagaru. Ovšem jenom jestli bude dobře vomytej.

No a když jsme si to takhle všechno pěkně řekli a po třech hodinách to konečně uvařili, tak se naše hostitelka a její děti sebraly a odešly pryč. Protože byl pořád ještě Ramadán a venku pořád ještě nebyla tma, měli smolíka. My jsme se ale nenechali svázat žádnejma náboženskejma konvencema a natlačili jsme to tam všechno. A bylo to dobré.

Po tom všem jsme se ještě zúčastnili modlitby při západu slunce a já jsem šla spát nadšená a s myšlenkou, jak jsem byla hloupá a plná předsudků. „Jak jsem se jenom mohla bát, že jedu do tak odlišný kultury, kde se nic nesmí, do země plný zabijáků a teroristů,“ říkala jsem si? „Vždyť tady jsou všichni tak hodný, milý, pohostinný. Všecko je krásný a barevný a ještě tu koupíte pět kilo pomerančů za euro!“ Už už jsem začala přemejšlet, že prodám Fabii, přestěhuju se sem, koupím si osla a budu si jezdit pro svý citrusy, když nastal čas opustit Marakéš a přesunout se do hor. Ale o tom až příště. Do tý doby si dobře zapamatujte tenhle můj sebemrskačskej výlev plnej prozření a sebereflexe. Bude se vám hodit.

(www.turynature.cz)

sdílet

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík