logo vcr
logos

Anam Cara aneb irské přátelství

Barbora Valentová | 9.1.2020
Anam Cara aneb irské přátelství

Z našetřených peněz kupuji letenky. Těším se na moře s majáky, na staré rozpadlé domečky s trávou na střeše, na útesy, kouzelné hrady, zelené pláně, barevné kopečky, irskou muziku, na ovečky a chuť irský whisky v Irsku. Idylicky plánuji cestu podél jižního pobřeží. Spát v autě, zastavit si, kde se mi zlíbí a prostě na deset dní odjet do země, která je mi tolik blízká. Od cesty si slibuji jisté uvědomění, srovnání si priorit a uzavření dosavadní kapitoly života.

Po příletu do Dublinu mi však společnost půjčující auta oznamuje, že mi ho nepůjčí. Je to marné, ačkoliv mám vše zaplacené předem, nemám řidičák alespoň 5 let, ale pouze tři. A to je málo.

Sedím na lavičce v nějaké opuštěné hale, je tu tma a vybavuje se mi scéna z Terminálu, cítím se přesně jako Tom Hanks. Snažím se s klidem vyřešit problém. Vzhledem k zoufalství mi přijde na mysl přísloví, které doma slýchávám už od mala. Líná huba, holý neštěstí. No, tak to s tou svojí angličtinou prostě zkusím. Odhodlávám se, beru krosnu, spacák, stoupám na eskalátor a sjíždím zpět do příletové haly. Pomalu se mi otevírá pohled na haldu lidí, ruch, vítající se páry a rodiny odcházející společně domů. Pokusím se někoho oslovit, třeba se najde někdo, kdo mi pomůže. Rozhlížím se a snažím se naplno zapojit svůj šestý smysl. Zrak mi padá na jedinou volnou sedačku vedle starší dámy. Elegantní starorůžové sako, růžové lakovky i nehty, šedé vlasy, jen tak se rozhlíží, kufr má vedle sebe, asi taky čeká. Přisednu si. Nervózně sbírám odvahu ji oslovit, co jí řeknu? Co mi asi odpoví? Teď, nebo letím domů dalším letadlem.

Koktavě vysvětluji, co se mi přihodilo. Soucitně se snaží porozumět a pomoct, ochotně se mnou obchází i další společnosti a přemlouvá je, aby mi nějaké to auto půjčili. Bez úspěchu. A tak sedíme a povídáme si. Sotva jsem postřehla, že vedle nás nenápadně po celou dobu stojí její muž. Oběma je kolem 70 let, on má šedivé vousy, brýle a košili zastrčenou v riflích. S rukama za zády nás poslouchal, jen občas něco prohodil, ale až nyní vstupuje do rozhovoru. Říká: „Takže ty jsi z ,čekoslovakia', nepůjčili ti auto, nemáš kde spát, nemáš žádné plány, na další dny nic zaplaceného, nikoho tu neznáš a nemáš kde ty další dny byt?“, odpovídám jen zmateným: „Jés.“ Podívali se na sebe a s rozzářenými očima mi ten pán povídá, že jestli chci, že můžu jet s nimi, k nim domů, a že mě tady přece nemůžou nechat samotnou. Vyhrkly mi slzy. Asi jsem vážně v Irsku, dobří lidi ještě nevymřeli. Pořád dokola děkuju a společně odházíme na zastávku.

Příběh, který následuje, by měl dalších mnoho stránek. Kdybych měla popsat vše, co mám v srdci uchované, každý detail, pocit, vjem a myšlenku, zabralo by to možná celou knihu. Ale pokusím se Vám alespoň nastínit, jaké štěstí mě ten den potkalo.

Vysedáme na konečné, ve městě Derry. Vyzvedá nás nás sestra té paní (ještě stále si nepamatuji ani jejich jména), diví se, koho si to z dovolené přivezli a odváží nás domů. Vůbec jim nerozumím, mají silný irský akcent. Nevím, kde jsem, kam jedeme, ani co se mnou bude. Přijíždíme k malému bílému domečku, stojící v kopci kus za vesnicí. Pořád opakuji, jak moc jim děkuji. Tu noc, asi ve tři ráno poprvé okusím chuť čaje s mlékem, kterou budu mít s tímto místem už navždy spojenou, skoro do rána povídáme.

Spím ve spacáku na rozkládacím gauči. Ráno mě budí výhled na moře a krásný východ slunce. Snídáme společně asi tři hodiny, povídáme, vyprávíme si. Všichni jsme plni neznáma, ale také radosti, která nás spojuje. Mám pocit, jako bychom se znali už dávno. John, ten pán se šedivými vousy, mi nabízí, ať ještě zůstanu, že mě vezmou na výlet. Beru foťák a vyrážíme spolu za mým prvním majákem, který stojí jen pár kilometrů odsud. Jdeme a smějeme se, vyprávíme si příběhy, John mi ukazuje místa, kde vyrůstal a kam chodil na mušle jako malý. Chvilkami prší, pak se objeví duha, svítí a za pět minut už je zase jinak. Dojedeme až k našemu majáku. Těžko slovy popsat pocity, které mám. Je to jako poznat svou spřízněnou duši. Po cestě domů jdeme do baru, kde se John seznámil s Roisin (dáma v růžovém z letiště). Vyprávíme lidem na baru, jak jsme se potkali, smějeme se u irské whisky a Guinesse. S každý dalším se má angličtina zlepšuje a další hodinu už bavím celou hospodu. Zůstávám ještě další den a ten další taky a asi už tušíte, jak to dopadne.

Nakonec tam zůstanu po celou dobu. Ráno vždy u křupavého toastu s marmeládou a čaje s mlékem rozložíme mapu, plánujeme cestu, kam vyrazíme. Každý den objevuji nová místa, ještě krásnější, než o kterých se mi kdy snilo. Tady v Donegalu je, jak John se smíchem říká, všechno na jednom místě, jen na to turisti naštěstí ještě nepřišli. Kousek za domem, na kopci, je místo s nádherným výhledem, je vidět dokonce až Skotsko, na druhé straně vystupují z mlhy zelenohnědé kopečky. Když scházíme kousek po cestě dolů, přicházíme na Kinnegoe Bay, nádhernou pláž s útesy kolem. Po cestě potkáváme i ty starý rozpadlý domky s trávou na střeše. A ovce? Ty jsou všude. Poznávám, že není třeba jezdit autem stovky kilometrů, abych poznala Irsko, stačí se sem vydat, potkat ty pravé lidi, najít to pravé místo a pravé přátelství.

Čas tu plyne pomaleji a já jako bych nacházela sama sebe. Používám smysl, díky kterému dokáži porozumět jim a vlastně i sama sobě. John nemá telefon, zato má plnou garáž knížek z antikvariátu, skvělý smysl pro humor, charisma a úžasný nadhled a postoj ke světu. Bere vše s úsměvem, s lehkostí, tak jak to je. Tohle setkání navždy ovlivní můj život, moje přemýšlení. Dává mi naději i víru. Každý další den poznáváme okolí, povídáme u čaje dlouho do noci. Snažím se jim nějak odvděčit, a tak pomáhám opravit stůl, záchod a střechu. Každý den čtu do noci knížku s názvem Anam Cara, knihu keltské moudrosti. Do angličtiny přeloženo jako ,,soul of frienship‘‘, já si to překládám jako to, co je mezi mnou a Johnem. Duše přátelství je to nejvzácnější, co si z Irska odvážím. To pravé přátelství.

S Johnem si dodnes píšeme dopisy. Od té doby je létám navštívit obvykle dvakrát do roka. Již při druhé návštěvě na mě čekal vlastní, úplně nový pokoj, který mi přestavěli a ve které přebývám pokaždé, kdy přijedu. Je to jako jezdit za babičkou a dědou, pomáhám jim na zahradě, řežu dřevo, snažím se jim alespoň trochu oplatit to, co pro mě udělali. Stále objevujeme nová místa a debatujeme dlouho do noci. Má angličtina se od té doby o trochu zlepšila, už znám půlku vesnice, chodím se ženskýma v pondělí do Movillu hrát Bingo, v neděli do kostela a pak pozdravit chlapy do hospody. Je to pro mě druhý domov a to nejvzácnější setkání v mém životě s těmito výjimečnými a laskavými lidmi, s Johnem a Roisin. Děkuji jim za vše.

Omlouvám se za rozsah, krátila jsem, jak to šlo. Je to poprvé co tento příběh sepisuji, a je hezké se k tomu vracet. Pokud by snad tento příběh někoho potěšil a zaujal, budu moc ráda. Tento rok v květnu bych Johna s Roisin ráda pozvala k nám do Česka a ukázala jim krásu naší země.

S úctou a pokorou díky všem, kteří dočetli až sem a všem lidem přeji, aby i oni poznali Anam Cara.

sdílet

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík