logo vcr
logos

When you wish upon a star

Dominika Liščáková | 10.1.2020
When you wish upon a star

Když jsem byla malá, tak jsem se stejně jako ostatní děti ráda dívala na dobrodružné filmy. Vždycky jsem s nadšením sledovala příběhy plné napětí a snila o tom, že jednou taky takové zažiju. Zatímco ostatní holčičky ve školce se „zamilovávaly“ do kluků na školním hřišti, já se zamilovávala do světa a s každým dalším dokumentem o cizí zemi, s každou další přečtenou knihou o jiných kulturách se moje láska prohlubovala. Mému okolí to ze začátku přišlo úsměvné, ale čím jsem byla starší, tím jsem se stávala pro své okolí „otravnější“ a byl mi vštěpován názor, že cestování je drahá záležitost a já bych se měla na svůj sen procestovat celý svět vykašlat. Navíc jsem pocházela z rodiny, které cestování taky nic moc neříká, takže jsem podporu nenašla ani u nich. Všichni kolem mě mi říkali, jak jsou moje cestovatelské cíle nemožné, kromě jednoho pána – Walta Disneyho. Ten mě ve svých pohádkách neustále motivoval a ukazoval mi, že pokud člověk věří ve své sny, tak se můžou splnit. A o tom je můj cestovatelský příběh – o mé první návštěvě Disneylandu.

Do Paříže jsem jela se svým dlouholetým kamarádem z tábora Kájou, s myšlenkou, že jedeme „low cost“ a přece si nebudeme platit nějaké ubytování! V Paříži totiž bydlel můj kamarád z Afghánistánu, kterého jsem poznala v Londýně pár měsíců před našim výletem. Psala jsem mu z autobusu, jestli bych, kdybych někdy dojela do Paříže, mohla bydlet u něho, jak jsme se bavili a když napsal, že samozřejmě, tak jsem mu dala vědět, že u něho budu s Kájou za pár hodin. Bohužel se objevily komplikace, kamarád měl problémy s domácím, a proto u sebe mohl nechat bydlet jenom mě. Kája byl nucen jít do laciného, ale strašidelného hostelu, kde potkal Mariam – usměvavou dvacetiletou Mexičanku, která stejně jako já měla sen – sen o tom, že jednou procestuje svět. A proto teď s batohem na zádech cestovala napříč Evropou a v Paříži se zastavovala za jediným účelem: navštívit Disneyland. S Mariam jsme se skamarádili téměř okamžitě a netrvalo dlouho a podařilo se jí nás přesvědčit, ať navštívíme Disneyland s ní. Nebyli bychom to ale my, aby nenastaly nějaké problémy. Ukázalo se, že se vstupné do zábavního parku zdražilo o dvojnásobek, a nám s Kájou bylo jasné, že jakmile si koupíme vstupenku, budeme po zbytek našich dní strávených v Paříži hladem. To nás ale nezastavilo a my hrdě kráčeli do parku. Když jsme po nekonečném čekání ve frontě konečně dorazili ke vstupní bráně, kontrolovatelé lístků nás nechtěli pustit dovnitř. Vůbec jsme nechápali, co se děje, zaměstnanci parku nás pořád posílali tam a zpátky a navíc nikdo z nich neuměl anglicky a my se s naší francouzskou slovní zásobou „bonjour“ a „crossaint“ snažili marně nějak domluvit. Už jsme pomalu ztráceli naději, když se najednou odněkud objevil dědeček. Každá pohádka má svého kouzelného dědečka, no ne? Ten nám s krásnou angličtinou vysvětlil, že nastal problém s bankovním převodem, omluvil se za komplikace, jako odškodné za náš čas nám nabídl pár suvenýrů a pustil nás do parku. 

Byl to jeden z nejlepších dní mého života. Všude kolem jsme potkávali naše oblíbené hrdiny z filmů, kteří nám ukazovali, že se naše sny mohou stát skutečností. Jak říká sám Walt Disney: „Když o tom dokážete snít, dokážete to i zrealizovat. Pamatujte, že celá tahle věc začala se snem a s myší.“

Tohohle motta se řídím a od návštěvy Disneylandu jsem se do Paříže vrátila ještě jednou a ještě ve stejném roce jsem navštívila Anglii, Maďarsko, Německo a jiné okolní státy, dokonce jsem se dvakrát podívala do Maroka. 

sdílet

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík