logo vcr
logos

Můj „Velký den"

Kristýna Fillipová | 2.1.2020
Můj „Velký den"

Írán dozajista patří mezi jednu z nejkrásnějších, avšak zároveň i za jednu z nejkontrover­znějších zemí, které jsem navštívila. Čím mě tato země zaujala opravdu nejvíce, byla pohostinnost tamních obyvatel. Ale teď už k samotnému příběhu. Do Íránu jsme se vydali s přítelem loni v srpnu, což, jak jsme si díky extrémnímu horku velmi brzy uvědomili, byla chyba. Do našich třicetilitrových batohů jsme na více než čtyřicet dnů našeho cestování sbalili hamaky, prostěradla na přikrytí a každý dvě trička. Proč to vlastně všechno vůbec zmiňuji. Jak už jsem psala na začátku, Iránci jsou velmi pohostinní, a tak aniž bychom kdykoli někoho z místních žádali, vždy nás někdo ubytoval. Někdy se dokonce stávalo, že se místní začali hádat o to, kdo nás pohostí a nechá u sebe přespat. Tato skutečnost byla pro mě velice překvapující, neboť naše tehdejší vzezření nepůsobilo příliš vábně. Vzhledem k tamější kultuře jsme se předem domluvili, že na otázku, zda jsme manželé, vždy odpovíme, že jsme sourozenci. Do předposledního dne tato taktika spolehlivě fungovala. Abychom se dali před odletem do stavu, ve kterém nás pustí do letadla, rozhodli jsme se zůstat přes noc v teheránském hostelu. Do Teheránu jsme se plánovali dostat stopem z nedalekého národního parku Khojir. Hned první auto, které nám zastavilo, jelo přímo do hlavního města. Seděl v něm postarší manželský pár. Oba manželé mluvil obstojně anglicky, což pro nás bylo velmi příjemné. Nakonec jsme se jimi nechali přemluvit a přijali pozvání jak na večeři, tak na přespání. Byl to příjemně strávený večer. Během večeře pan Mehdi několikrát zabrousil na téma, jestli mám manžela. (V té době mi bylo devatenáct, takže co myslíte?) Než jsme šli spát, zmínil se mi přítel s absolutním nevzrušením, že otázka týkající se vdavek opět padla. Jako téměř pokaždé. Tentokrát se ho náš hostitel zeptal, zda by mě, jakožto svou sestru, byl ochoten dát za manželku jejich synovi. Jen jsme se tomu pousmáli a šli jsme spát. To, co se odehrálo ráno, jsme opravdu nečekali. Přes noc vzali naši hostitelé iniciativu doslova do svých rukou. Na dveřích mého pokoje byly pověšeny svatební šaty. Už tato okolnost mě docela „vyvedla z míry". O to víc mě pak vyděsil fakt, že před domem stojí asi padesát lidí ve svátečním oblečení. Přítel byl už tou dobou dole v kuchyni a demokraticky se snažil našim hostitelům vysvětlit, že svatba opravdu nepřipadá v úvahu. A jak to vlastně všechno dopadlo? Nikdy bych nevěřila, že budu z vlastní svatby utíkat zadním vchodem s pasem v kapse a že člověk, kterého mám ráda, bude utíkat se mnou. Teď to zní možná všechno úsměvně, ale věřte, že v ten moment nám do smíchu rozhodně nebylo.

sdílet PŘÍSPĚVEK NA PROFILU SOUTĚŽE

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík