logo vcr
logos

5 dní, 3 země, 2 dvacítky a 1 batoh

Dominika Kalenská | 4.1.2020
5 dní, 3 země, 2 dvacítky a 1 batoh

A tak jsme se jednoho dne sbalily s mou nejlepší kamarádkou do jednoho batůžku, koupily 3 nejlevnější na sebe navazující letenky, které byly zrovna k dispozici, a vyrazily jsme za dobrodružstvím.

Náš výlet začal nekonečnou cestou do Vídně. Město jsme prochodily křížem krážem a k večeru už jsme seděly připravené na Vídeňském letišti.

V 5 hodin ráno nám odlétalo letadlo do Řecka – na Korfu a náš plán zněl: půjčit si skútr a projezdit ostrov. Skútr nám samozřejmě nikdo půjčit nechtěl, protože jednak nám nebylo 21 a druhak nemáme řidičák na velkou motorku. Z letiště do města jsme tedy musely po svých – trvalo nám to nekonečnou hodinu v úporném horku. Nakonec jsme uprostřed historického centra našly pána, který s vypůjčením skútru souhlasil. Musely jsme mu ovšem odkývat, že na něm umíme jezdit. Což nebyla pravda a pán z půjčovny se o tom sám přesvědčil hned vzápětí, když jsem s tou zatracenou motorkou neuměla odjet. Naštěstí jsme na to po chvíli přišly, smlouva už byla podepsaná.. takže vzhůru na výlet!

Dorazily jsme do krásného maličkého městečka a chtěly jsme někde zaparkovat, abychom se mohly jít podívat k pobřeží. Všude ale bylo plno motorek a aut. Nakonec jsme našly jedno místečko – avšak ne zcela dokonalé. Na zákazu parkování. Vedle pohřebáku. Přímo před pohřebním ústavem. V dohledném okolí ale žádné jiné místo nebylo, tak jsme to tu prostě nechaly. Když jsme se vrátily zpět, stál už před pohřebním ústavem celý smuteční průvod, čítající asi 50 lidí. Koukali na nás nevrle, ale to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že nám nešel odbrzdit skútr. Vážně jsme se snažily, ale ne a ne s ním hnout. Nakonec jsme svou bitvu vyhrály a vítězoslavně nasedly. Celý smuteční průvod, který stál asi tak metr od nás, na nás stále nepřestával výhružně zírat. Uf, nejvyšší čas odjet. A pak se to stalo. Chtěla jsem zmáčknout tlačítko pro nastartování, ale zmáčkla jsem něco jiného. Klakson. A celým městečkem zaznělo hlasité “tuuu!”.

Po tom, co jsme si během dvou dnů náležitě užily všechny slasti i strasti, trapasy a přešlapy v Řecku, nastal čas vydat se prozkoumat Itálii. Před odjezdem na letiště jsme ještě před východem slunce zašly ke Kanálu Lásky, odhodlaly se z pořádné výšky skočit dolů, proplavat jeskyni, ve které byla hromada různých ryb a pak už rychle pryč, stihnout letadlo. Na letišti jsme ovšem narazily na malý problém – nějakou záhadou jsme si s sebou do Řecka letadlem přivezly pepřák. Nechápaly jsme, že nám ho ve Vídni nikdo nevyhodil. Zde jsme o něj však už přišly.

Přistály jsme v Pise. Prochození města nám zabralo asi tak půl dne – včetně slavné šikmé věže. Přiložená fotka vznikla asi na 10. pokus, od 3. osloveného fotografa. Předtím 1 starší pán nechápal, že bychom chtěly mít v záběru i naše hlavy a 1 mladší, ne zrovna skvěle anglicky hovořící dáma, zase nechápala, že chceme vyfotit my od ní a že po ní opravdu nechceme, aby lezla na záda své mamince.

Posledním přáním našeho rychlovýletu bylo podívat se do nějakého z barevných městeček Cinque Terre. Rozhodly jsme se pro Manarolu a Riomaggiore. V Pise jsme nasedly na vlak a o dvě hodiny později už jsme si užívaly skvělý oběd v restauraci s výhledem na barevné městečko postavené na pobřeží ve skále. Mezi zmíněnými dvěma městečky existuje cestička pro pěší vytesaná do skály. K naší smůle byla zavřená. To bychom ale nebyly my, kdyby nás něco odradilo. Přelezly jsme se značnou dávkou adrenalinu vysokou bránu postavenou ve skalním srázu a už jsme si to štrádovaly po cestičce s krásným výhledem na moře, které bylo dole pod srázem dobrých 20 m po námi. Musím uznat, že to vzhledem k občasným sesuvům a strženým částem nebylo 100% bezpečné, ale zážitky, které si budeme pamatovat až do konce života, ty nám nikdo nevezme. Jednou je jako babča budu vyprávět vnoučatům a už teď se těším na jejich nevěřícné obličeje.

Po příchodu do Riomaggiore jsme si daly tu nejlepší zmrzlinu, jakou jsem kdy jedla, pokochaly se západem slunce a vyrazily posledním vlakem zpět do Pisy.

S ranním odjezdem na letiště skončilo naše perfektní letní dobrodružství a nám z něj zbylo to nejcennější – skvělé vzpomínky. A já se už teď nemůžu dočkat dalšího cestování, které s takovou úžasnou kamarádkou, jako je ta moje, nezná hranice.

sdílet PŘÍSPĚVEK NA PROFILU SOUTĚŽE

Tomáš Poláček
Dan Přibáň
Radek Jaroš
Lukáš Hejlík